...

Jdeme parkem, pes a já já a pes, pod nohama křupe sníh a ve všem tom bílu je padající tma tak nějak tmavší, modřejší i barevnější, od linky obzoru v barvě pomerančů, až do indiga, co se pomalu rozpouští mezi stromy, usazuje se do stínů. Je skoro ticho. Zpoza horizontu vychází muž, bude mu už kolem devadesáti, jde pomalu a rozvážně s rukama za zády, oblečený do světlého kabátu vypadá v šeru jako by vystoupil ze stínů a zas se do nich chystal odejít. Je sám. 

V pohádkách na dobrou noc by se na mě býval usmál, vyměnili bychom si hřejivé pohledy náhodných kolemjdoucích, ale míjíme se beze slova, tak, jak tomu bývá většinou. Žádný patos, žádná tichá chvilka porozumění. Když kolem sebe procházíme, vidím mu do tváře. Od kopce nedaleko se ozve dětské zavýsknutí. Muž se zastavuje a otáčí hlavu tím směrem. 

A na mě padá bolest tak náhlá, tak úpěnlivá, jako by ji napsal Čajkovskij, jak kdyby se vytrhla z ruských symfonií. V tom ohlédnutí za dětskou radostí je všechno, z čeho mám strach, co svírá nebo rozpíná místo uprostřed hrudi tak, že nevím, jestli v něm nejdřív zpřetrhá jizvy a praskne, a nebo se někam vytratí a za ním zůstane je malinká osobní propast. A není to tenhle muž, který teď už odchází někam směrem za moje záda, není to fakt, že se nejspíš už nemá domů ke komu vrátit, není to lítost ani soucit nad osamělostí stáří. My lidé jsme ve skutečnosti velmi špatní v altruismu. Jsem to já a moje hrůza z toho, co tahle chvíle představuje. Ze samoty. 

Ze samoty kterou nesmaže lidský kontakt, žádný počet dobrých přátel, skleniček vína, sexu, konverzací, co jdou přímo k jádru věci. Žádná jiná bolest, krev, nenávist k sobě, k ostatním. Ze samoty přímo úměrné k výšce stěn, které si kolem sebe staví každý, kdo je nenávratně rozbitý, srovnaný se zemí.

Pod kopcem houf dětí tahá sáňky, některé neumí ještě ani chodit, tak se v naducaných kombinézách batolí kolem a maminky na nás ukazují. Hele, pejsek. Možná jim trochu závidím, jakou radost jim udělá vidět něco tak běžného, jako je pes, že ještě vidí, cokoliv se jim zamane. Plyšáka, vlkodlaka. 

Odevzdaně se promenádujeme, aby měly děti radost, najednou nevedu psa, ale on vede mě. Jedna noha, druhá noha. Indigový vzduch schovává park za námi, jako by tam nikdy nebyl. Dětský křik už není slyšet. A ten muž, kdo ví? Zůstala jen ta naléhavá tma a tupá bolest od Čajkovského.