Black hole sun

Je březen. Poslední březen, co tahle planeta zažije.

Slunce zapadá čtyřiadvacet hodin denně. Nad obzorem se rojí černý díry a jejich divný, zlatavý hrany se hladově vlní jako třpytivá nit. Čekají. 

Ptáci, sotva se jarem probudili, zas už utichli a hledají si skrýše v dutinách stromů. Někteří z nich v panice vzlétají k nebi, vrhají se střemhlav k hladinám řek a navždycky mizí ve skvrnitých odrazech oblohy. Ve vzduchu je cítit síra a smog. Když se dobře zadívám, vidím padat ohořelý částečky něčeho, co o tisíce kilometrů odsud lehlo popelem. Nutí ke kašli, zabíjí v letu první včely. Město šumí stovkama pneumatik, tlumeným rykem pomluv, syčením autobusů, nenávistí, řevem z jatek a vykolejeným zmatkem. 

A lidi prochází kolem, nevšímavě zdvořilí a zdvořile nevšímaví, podpatky paniček klapou, opilci chlastají a rvou se na nárožích, školáci nosí batohy a sáčky s přezůvkama, matky vozí kočárky a ve škarpách leží uschlý vánoční stromečky. A ty černý díry, ať už se snažím zapomenout sebevíc, pořád nás pozorujou prázdnýma očima, pořád čekají. A nikdo je nevidí.

Nikdo se nesvlíká na náměstí do naha a nekřičí o nadcházejícím konci, nikdo z milosrdenství nerdousí vlastní děti, nepozoruje dalekohledem siluety přicházející zkázy. Nikdo ani nevzdechne, jako by snad život mohl jít dál tak, jak je. Tak jak ho vidím každý ráno z balkonu, pomalu ztrácející barvy a nabývající hrany. Jak můžem dál být, když do umělejch pivoněk padá popel, plíce nám pomalu plní plast. Proč jsem zrovna já ten šílenej prorok, co denně zvedá hlavu k nebi a zírá do očí bezvýchodnosti.