Ukolébavka

Občas před spaním doufám, že už se neprobudím. Bez ohledu na to, jak dobrej jsem měla den, nakolik si vážím svejch dobrejch stránek, jak moc jógy udělám a nebo kolik stihnu vyprat a pověsit praček. Je úplně jedno, jak moc funguje pud sebezáchovy, jak moc se snažím být někdo, kdo možná jsem, možná nejsem. Uvnitř ve mně, pod tím vším, jsem zvíře v kleci. Chodím od rohu k rohu a řvu, možná po svobodě, možná po euthanasii.

V základech mý duše vlastně nejsou žádný základy. Je to jak brodit se bažinou, ze který občas někdo vystrčí napůl zetlelou ruku, je to potácení se za hlasem bludiček, který jen čekají na kousek pevný půdy, aby mě měly kde utancovat k smrti. Možná kdysi měl pravdu, když říkal, že všechno, co ze mě svět vidí, je jen pozlátko, je to katalog inzerující zájezd do pekla jako kdyby to byla dovolená na Srí Lance.

Je to všechno tak dramatický, tak temný, protkaný vínem a blbou poezií, že se sama sobě musím smát. Musím se neustále ironicky přiznávat ke svojí trapný bolesti, jako kdyby jí ten cynismus snad nějak obrousil hrany, jako kdyby tím plytký vyjádření mýho smutku snad nějak ztrácely na patosu.

Jsem tragikomická vedlejší postava, jsem postřelená Eponine žonglující kuželkama s tvým jménem. Jsem pro smích, jsem k pláči, nepodstatná podstata se strašnou spoustou názorů.
Jsem unavená a když jdu spát, někdy doufám, že už se neprobudím.