Audience

"Z čeho máte největší strach?"

Dívala jsem se na kytku za jejími zády a přesně si vybavovala její latinský název, který mi byl sice úplně k ničemu, ale na chvíli zakryl všechno kolem, myšlenky, dojmy, vjemy. Nevěděl jsem, co říct. A jí jsem se do očí vůbec nedokázala podívat. Možná to věděla a zpola se schovávala za laptopem. Latinský název kytky zmizel.

"Nevím, jak to myslíte."

Trpělivě si odkašlala. "V tomhle období, kdy je vám zle. Na co myslíte? Čeho se nejvíc bojíte?" Byla vlídná, ale hádat bych se s ní nechtěla. Podle mě ideální vlastnosti pro tuhle profesi.

Zas jsem se podívala na tu kytku. Mám doma stejnou. Ta moje je trochu světlejší, protože nemá moc světla. Ta její tady má optimální podmínky. V ideálním případě by ji měla mít trochu víc přisunutou k oknu, ale možná se bojí, aby se pak nepřevrátila. Kytka se rozostřila, zamrkala jsem, zase nabyla jasných obrysů. Tradescantia zebrina, řekla jsem si v duchu.

Z čeho mám největší strach?
Tradescantia zebrina

Tradescantia... "Že mě opustěj, protože jsem rozbitá."

Kytka se znovu rozostřila, v nose mě zaštípalo, znova jsem zamrkala.

Tradescantia zebrina už nepomáhala. 

Nevyvedlo jí to z míry, nejspíš se celé dny nedívá na nic jiného. Přisunula jsem si krabici s papírovými kapesníky a bez dovolení si jeden vytáhla. Předpokládala jsem, že je to běžná praxe. V psychiatrických ordinacích se nečeká, než vám někdo nabídne, abyste si vzali kapesník, zatímco vám po obličeji teče proud řasenky a z nosu nudle jak lodní provaz. Společenské konvence se rozplývají jako obrysy kytky.

"Kdo vás opustí?"
"Všichni." Slova ze mě bublala skrz ucpané dutiny. Nebyl na mě hezký pohled. "Už na mě prostě nebudou zvědaví. Jsem teď k ničemu" Dořekla jsem. Byla to pravda.

"Uvědomujete si, že je to dost nepravděpodobné?"
"Jo" Nevěřila jsem jí ani sobě.
"Proto jste tady. Aby už vás to tolik neobtěžovalo."
"Jo."

Proto jsem tady.
Víc dělat nemůžu.

Doma tu kytku posunu blíž k oknu..