O mně 1

Nikdy jsem nebyla v ničem výjimečně dobrá. Všechno mi šlo. Na co jsem sáhla, to se tak nějak stalo. Uspokojivým způsobem. Hodiny houslí, kroužek němčiny, atletika, dětství jsem strávila volnočasovými aktivitami, které ve skutečnosti nebyly volnočasové, byly povinností stejně jako nutnost doma vynášet koš, tak jsem jimi tak nějak nevýjimečně prošla a moje naprosto minimální snaha vždy přinesla nadprůměrné výsledky. Nejsem hloupá, to o sobě vím už od té doby, co jsem se přestala schovávat za falešnou skromnost. A protože nejsem hloupá, vždycky si najdu snadnou cestičku. Někdo by tomu snad mohl říkat talent, někdo štěstí. Já bych řekla, že jsem prostě jen chytrá a dostatečně vychcaná. 

Je mi 27 let. Mám vystudovanou vysokou školu, jejíž dokončení by mě nebývalo stálo mnoho úsilí, kdybych nebyla příliš úzkostná. S učením nemám problém. Protože jsem chytrá. A úzkostná. A vychcaná. 

Měla jsem poměrně šťastné dětství. Rodiče mě měli rádi. Ale já často neměla ráda je, protože jsem byla úzkostná, často mi všechno vadilo a oni mi nerozuměli. Nechápala jsem to, myslela jsem, že se mi za něco mstí. Vzhledem k prazvláštnímu charakteru mé matky je na tom možná i něco pravdy, co je ale pravda určitě je fakt, že mívám tendenci obviňovat je a litovat sebe, když mi něco, co udělají působí bolest, ať už je racionální, nebo ne. Většinou za to nemůžou, je to něco ve mně, něco, co se při sebemenším záchvěvu rozprskne do stran a buď vybuchne v hněv, pláč a nebo se stáhne v sebelítost.  Když mi bylo patnáct, naši se rozvedli, táta si našel jinou ženu. Matka ji automaticky, a vlastně pochopitelně obviňovala, že rozbila cizí manželství, ale já nesouhlasila a jednou doma řekla, že ona za to nemůže. Protože jestli co vím, na nevěru, vztah a i jeho rozpad musí být dva. Nebo tři. Na tom nezáleží. Matka se rozčílila natolik, že už jsem o tom pak doma nikdy nemluvila. Přijala jsem její výtky vůči otci za své a podpořila je vlastní ukřivděností. Připadala jsem si, že mě, nás, vyměnil za něco nového, lepšího. Pak jsem s ním až na výjimečné události nepromluvila téměř šest let. Tak dlouhou dobu mi trvalo dospět a svolit alespoň k pravidelným společným večeřím. Nic mu nezazlívám. Ale moc ho neznám. Stejně tak jako zbytek rodiny mi nikdy neublížil, ale zároveň mi nikdy přímo nevyjádřil náklonnost. On, matka, babičky, dědečkové. Nebyli jsme "objímací" rodina. Jsem zvyklá, že někteří z nich fungují jen jako kulisy, jako nastrčení panáci vyplňující prázdná místa v genealogickém grafu. Netrápí mě to, ale kdysi, když jsem se ještě snažila porozumět příčinám své bolesti a neštěstí, sama pro sebe jsem předstírala, že ano. Dávalo to smysl, bylo to uklidňující. Mnohem jasnější než matná představa o něčem nehmotném, co mi zevnitř nahlodává stejně nehmotnou duši a plíží se potutelně mezi synapse. 

Nejsem ničím výjimečná, nikdo mi neublížil. Mám kde bydlet, co jíst, mám psa, co mě bezmezně miluje, mám 76 pokojových květin a všechny prospívají. Mám uspokojivý sexuální život. Jsem docela zdravá. A nejsem šťastná. Nikdy jsem nebyla šťastná.