O mně 2

Na to jak jsem chytrá, jsem úplně blbá. Neumím se sebou zacházet. Ne, že bych si neuvědomovala, co dělám špatně, jen nedokážu přestat. A tak dělám jednu a tu samou chybu, léta a léta, pořád dokola. Nedokážu se to odnaučit, zas a znova si tím způsobuju zranění, který by bývaly byly snesitelný, kdybych z nich tímhle chováním neudělala ochromující hendikep.

Když mi bylo dvacet, můj děda, člověk, kterej mě prakticky vychoval, umřel na rakovinu mozku. Trvalo to celý jen asi půl roku. V září si všiml, že nemůže hýbat levou rukou. Pak mu našli agresivní nádor. Dělala jsem že to nevidím. Na Vánoce měl obličej oteklej z kortikodů, skoro jsem ho nepoznávala. Dělala jsem, že to nevidím, nechodila jsem ho navštěvovat, protože jsem to nechtěla vidět. V únoru umřel. Měla jsem ten den před důležitou zkouškou. Máma mi tu zprávu napsala SMSkou, já deset minut hystericky brečela, pak jsem šla do koupelny, vrátila se a šla se učit lingvistiku. Pohřby se u nás nedělají. Už nikdy jsem o tom nemluvila, nemyslela jsem na to, nestalo se to.

Tří měsíce na to mi spolubydlící řekla, že bych si měla najít psychiatra, protože už prý 2 týdny ležím v posteli a nikam nechodím. Hrozně jsem se divila. Psychiatrička mi napsala léky a poté, co ze mě vytáhla události posledních deseti let mi řekla, že takhle to dělat nemůžu.

Ale dělám, dělám to pořád. Když mě něco bolí, dělám, jako kdyby to neexistovalo. Jsem přece moc rozumná na to, abych svý emoce nechala, aby změnily můj svět takovej, jakej byl předtím. Dokud to jde, nedělám scény, nic neříkám, nic se totiž nestalo. Jsem dospělá. Jsem rozumná. Mě nenaserou.

Včera jsem přišla domů a šla zalít kytky na balkon. Zbytek bazalky, muškáty, břečťan, kiwi. Všechno hotový, nic neuschlo, všechno roste, jen já najednou nějak nevím, co se děje, tak pokládám konev na zem a chytám se tyče zábradlí. Tisknu kov v dlaních, drtím a ho v tu chvíli bych ho nejradši zlomila, vyrvala z betonu, kdybych na to měla sílu. Něco rozbít, něco zničit, křičet, zvracet, někomu ublížit, někoho obvinit. Všechno to, co jsem nechtěla cítit, co pro mě nebylo dost dobrý a dost důstojný se vrátilo, jako vždycky předtím. Ten balónek bolesti a vzteku praskne, vyleje se ven a všechno kolem popálí a zničí.

A tak to říkám pro jednou na rovinu.: Jsem smutná. Jsem ublížená. Cítím se, jako kdyby mě někdo vyhodil ještě před zárukou. Jsem osamělá, nemilovaná a nešťastná, strašně zmatená a nejvíc ze všeho nasraná, že tyhle sračky, který jsem nechtěla a o který jsem se neprosila, budu muset teď prožívat cítit. Přiznat si, že jsem zranitelná a rozbitá. Že tohle všechno budu muset překousávat hořký sousto po soustu další týdny, možná měsíce, protože ať se snažím jak chci nebejt tenhle patetickej, zlomenej tvor, někdy to prostě přijít musí.