Před pár dny jsem vzdala pokusy přestat o tom přemejšlet. Jo, jasný, k ničemu to není, já vím. K ničemu mi není sama sebe týrat, přehrávat v hlavě věci, který bolí tak, že se mi nedaří dejchat, ale nejde to zastavit. Prostě nejde.
Kamkoliv jdu, čímkoliv a kýmkoliv se snažím zrovna zabavit, vždycky se to někde vynoří a začne mě zevnitř nejdřív svírat, pak bolet a někdy donutí ke zvracení. A když tak klečím, s hlavou v hajzlu a svět kolem mě se mě chystá spláchnout společně s obsahem mýho žaludku, i tehdy nad tím přemejšlím.
Co by, kdyby. Co by s náma teď bylo, kdybych byla zdravá. Kdybych s tebou tehdy mohla jet na tu svatbu, kdes jí potkal a nestrávila celej víkend v posteli, šílená hrůzou, nacpaná práškama na uklidnění. Přestože vím, že jsem jinak nemohla, stejně se za to nenávidím. Nenávidím všechno. Sebe, tebe.
Jeden z těch šílenejch paradoxů, kterýma je má existence přeplněná je fakt, že ten víkend, kdys byl pryč a potkal jí, jsem si poprvý plně uvědomila, jak moc tě mám ráda. Jak mi chybíš. Že tě potřebuju. A že se prvně v životě nebojim někomu věřit.
V mý hlavě to začalo celý dávat smysl, nebo jsem si aspoň myslela, že dáváme smysl. A teď se ten smysl nějak všechen vytratil, protože zatímco já se do toho bezstarostně potopila bez kyslíku a prostě jen doufala, že mi vystačí dech, tys mě nechal pod hladinou a šel jinam. A jo, vím, žes nechtěl. Že se tomu nedá poručit. Ale stejně se topím.
Za dva roky mi bude třicet. Netvrdím, že jsem se chtěla brzo vdávat a mít děti, ale těšila jsem se, že budu mít něco stálýho s někým, koho si vážím. Místo toho mám vaflovač a žaludeční neurózu.
Není to ničí chyba. Skoro si přeju aby byla, abych mohla říct, kdo zavinil, že je mi teď tak zle, že se cítím, jako bych propásla první a poslední šanci na to bejt šťastná. Abych mohla na někoho řvát a nejen brečet ve vaně a z minuty na minutu se snažit přimět mozek, aby myslel na něco jinýho.
Fakt nechci bejt to, co jsem teď. Troska, co doma brečí kvůli chlapovi. Chci zase najít radost v tom, co mi radost dělalo předtím. Ale všechno je jinak, všechno je změněný k nepoznání. Tichý a tak nějak prázdný.
Komentáře
Okomentovat